World Championship UCI Gran Fondo - Aalborg, Dánsko

Po příjezdu do Aalborgu jsem dvě vyjížďky věnoval prohlídce části trati a jejím úvodním a závěrečným kilometrům. Start a cíl uprostřed města, první a poslední kilometry městem, mimo město úzké cesty ve zvlněném terénu v otevřené krajině se silným větrem. Čekal jsem úvodní boj o pozice, poziční souboje v ulicích města a na bočním větru, ale realita byla drsná až brutální. V neděli ráno jsem přišel na start a vypadalo to, že moji soupeři tam snad i spali. Postavil jsem se do startovního bloku a přede mnou už nervózně přešlapovalo více než dvě stě soupeřů, za mnou slabý zbytek… S každou minutou blíže k deváté se napětí a nervozita stupňovaly. V devět odstartovala první vlna závodníků, my jsme se posunuli blíže. Moje kategorie 45 – 49 se na trať 153 kilometrů dlouhého Gran fonda vydala v 9:15. Kolem mě dresy v národních barvách zemí z různých koutů světa, od Japonska po Mexiko, od Norska po JAR. A nastal chaos, stres, adrenalin na maximu, kdy se člověk řítí městem, vyhýbá se ostatním soupeřům, patníkům, chodníkům, kruhovým objezdům. Křik, nadávky, pády. Dostat se dopředu se mi povedlo ještě před vyjetím z města. Pozici jsem se snažil držet, čekal jsem nástupy a boj na větru, pokusy o úniky ve výjezdech. Těžká strmá a dlouhá stoupání na trati nebyla, ale to, co nás čekalo, mělo jiné nástrahy. Postupně jsme dojížděli cyklisty, kteří odpadli z předešlých věkových kategorií nebo se s námi míchali závodníci z kratší tratě "Medio fondo". A zase boj o pozice, pokus o úniky, stres, zmatek. Okolo devadesátého kilometru jsem přebíral plný bidon od Toma, který tuto předávku dobře předpověděl a zorganizoval ji velmi přehledně a bezproblémově. Sám jsem k ní přijížděl z předních pozic, takže jsem dobře viděl náš suchdolský dres. Závod se vyvíjel pořád stejně, klidnějších pasáží nebylo moc. V jednu chvíli jsem se ocitnul na chvostu prořídlého balíku a modlil se, aby nikdo nezrychlil nebo aby nefouklo zboku, držel jsem se i zuby. Nemohl jsem uvěřit, když jsem viděl ceduli Aalborg. Tak rychle? To není možné, jak rychle jedeme. Dostat se rychle dopředu, blesklo mi hlavou. Bylo to skoro nemožné. Zase další promíchávání s pomalejšími závodníky. Do toho nás dostihla skupina dalších závodníků, kde byli už i borci z kategorie 50 – 54. Neskutečný chaos. Patník. Chodník. Ulice města. Šedesátikilometrová rychlost, nejtěžší převod nestačí. Bacha, zatáčka. Loket. Adrenalin na maximu. Brzda, zadní kolo závodníka přede mnou, řídítka zleva, zprava. Pád. Řev. Poslední dva kilometry na maximu možností, psychických i fyzických. Pozice! Nebuď sračka a vjeď tam! Adrenalin. Nikdo ti nenechá ani milimetr. Soustřeď se, není prostor na chybu, stačí jediná a… Nechci se pak ptát, jestli to stálo za to, může se stát cokoliv v jedné milisekundě a nikdo ti nic nedá. Zničený materiál, odřeniny a zlomeniny! Ne, pokud chceš být vepředu, takhle nesmíš myslet, soustřeď se, chybu prostě nesmíš udělat! Kilometr do cíle. Lehké stoupání rovnou ulicí, kruháč, výskok na chodník, seskok zpět do chaosu na silnici. Zatáčka doleva, sjezd, ostrá pravá… Pád přede mnou! Brzda! Vyhnout se! Objet ležící soupeře a jejich kola. Zezadu další borci! Hlavně ať do mě nenajedou! Rozjeď to, zabojuj! Ještě dvě stě metrů do cíle... To zpomalení pádem před poslední zatáčkou mě stálo asi pět šest pozic… Neuvěřitelné, jsem v cíli… Adrenalin opadá, zvládl jsem to, jsem v cíli mého prvního mistrovství světa… Rozhlížím se kolem. Kde je Agáta, Tom se synkem… Jsem v cíli a zdravý, celkem i vepředu, dvacátý z 294. Spousta závodníků okolo. Vydýchávají, sdělují zážitky. Coca cola… Volám Janě… Neskutečně silný zážitek. Objetí s dcerou, s Tomem… Cítím vděk, že jsem tady byl, že jsem tady mohl být, že jsem mohl… Nepopsatelné, silné… Díky všem, co mi fandili a podporovali mě. Spousta zpráv a volání… Protože tohle se už nemusí opakovat. Stálo to za to. Ještě jednou díky… 

Petr Zatloukal

Po loňské veleúspěšné sezóně, kdy jsme dosáhli v podstatě všeho, co bylo možné a co jsme chtěli, za mnou přišel Petr Zatloukal, že by si chtěl zkusit Grand Fondo a případně se nominovat na mistrovství světa. Říkám si OK, to tu ještě nebylo. Na druhou stranu, proč ne, Petr na to má a mohl by zajet solidní výsledek. Petr se tím pádem vydal na Gran Fondo do Rakouska, kde se umístil na 8. místě a hned na první pokus se kvalifikoval na mistrovství světa. Tuto kvalifikaci potvrdil i bednou na MR masters. Takže bylo rozhodnuto, že se mistrovství světa v Dánsku zúčastní! Mě začaly vrtat v hlavě organizační záležitosti. Protože mi bylo jasné, že pokud tam má dosáhnout nějakého dobrého výsledku, tak by neměl jet sám a celou cestu řídit, protože je to přeci jenom daleko a vím, že nohy jsou pak úplně mrtvé. Tak jsem se rozhodl, že pojedu s ním a zkusím mu poskytnout nějaký ten servis a podporu. S blížícím se termínem vystávaly další otázky. Jak se tam dostaneme? Auta sice máme, ale na tak dalekou cestu s materiálem nejsou úplně vyhovující. Nejlepší by byla dodávka. Ale ceny za půjčení nejsou nikterak nízké. S tímto problémem nám pomohl náš dlouholetý sponzor firma Prosolar s.r.o., která nám zafinancovala půjčení dodávky. Nafty určitě projedeme také hodně! Tuto část nákladů nám zasponzorovala společnost Kareta s.r.o. Jelikož se jedná o mistrovství světa, tak závodníci nejedou ve svých klubových dresech, ale reprezentačních, které běžně šije firma Kalas, ale my máme jiného dvorního dodavatele dresů, takže jsem vyjednal na svazu výjimku a reprezentační kombinézu pro Petra nám zdarma dodala společnost Sýkora sportswear s.r.o. Takže základní věci jsme měli vyřešeny, už jenom ubytování a můžeme jet. Jelikož jsme měli dodávku, ze které jsem nechal vytáhnout poslední řadu sedaček, aby se nám tam všechny potřebné věci vešly, tak nám i tak zbylo v dodávce místo na sezení, takže jsme se rozhodli vzít s sebou i děti. Ještě jsem přemýšlel nad celkovým itinerářem cesty, jak by to bylo nejlepší udělat. Nakonec jsem dospěl závěru, že nebude dobré jet do Aalborgu na jeden zátah, ale, že cestu tam by bylo dobré rozdělit na dva dny a někde přespat. Nakonec jsme se domluvili na Hamburku. Takže tím pádem bylo vše zařízeno a vymyšleno. A mohli jsme se vydat na cestu.

Pro mě cesta začala v úterý 27.8., kdy jsem jel vyzvednout dodávku do Opavy a následně se přesunul k Petrovi do Široké Nivy, kde jsme nabalili věci do dodávky a já u Petra přespal. Ve středu brzo ráno jsme se vydali na cestu směr Hamburk. Do Hamburku dorážíme kolem páté odpoledne. Ubytujeme se. Hotel jsem rezervoval ve čtvrti St. Pauli, akorát nevědomky (názvy jsem neznal) na "proslavené ulici" Reeperbahn. Petr z toho měl docela respekt, ale nakonec vše proběhlo bez problémů. Důležité bylo, že součástí hotelu bylo vnitřní parkoviště, takže jsme mohli nechat kola v dodávce. Po ubytování jsme šli protáhnout nohy na procházku Hamburkem, abychom také něco i viděli. A ráno po snídani zase do auta a pokračovat směr Aalborg. Do Aalborgu dorážíme tudíž ve čtvrtek odpoledne. Opět ubytování a tentokrát už i trochu protáhnout nohy na kolo. V Dánsku je o bezpečnost cyklistů skvěle postaráno. Všude cyklostezky a okolo hlavních silnic ve městě speciální pruh pro cyklisty, o tom si u nás zatím můžeme nechat jenom zdát. Všude krásně čisto a spoustu přívětivých lidí, kteří, když jsme něco potřebovali, ochotně pomohli. Jelikož je závod v neděli, tak máme dva dny na aklimatizaci a na to, aby Petr ještě potrénoval, a hlavně poznal trať. Já se synem poznávám na kole krásy Dánska, jeden den k moři, druhy den na opačnou stranu k jezerům. V pátek ještě stihneme jít fandit naší smíšené štafetě, která vybojovala skvělé třetí místo!

V neděli 1.9. přichází den D. Petra čeká závod mistrovství světa. Dáváme si sraz cca hodinu před startem. V tu chvíli je na startovní čáře nachystaná již pěkná řádka závodníků, takže je jasné, že Petr bude startovat ze zadních pozic. Do závodu v jeho kategorii hlásí speaker, že je přihlášeno 295 závodníků. Já osobně vůbec nechápu, jak se na ty úzké silničky vlezou. Je jasné, že to bude boj o pozice a na větru. V 9:15 je odstartováno. Já beru děti a vyrážíme na občerstvovačku. V tomto závodě nelze předávat občerstvení kde se nám zachce, ale jsou určeny tři feed zones. S Petrem jsme zvolili tu na 90 km. A mě bylo jasné, že jak je přetlak závodníků, tak bude přetlak lidí i v občerstvovací zóně. Proto jsem vymyslel, že navleču děti do našich teamových dresů, které jsou krásně vidět a postavím je cca 200 m před sebe, aby Petr věděl, že už má očekávat bidon. Zpětně musím říct, jak jsme s Petrem zhodnotili, že nám to skvěle vyšlo. Protože jak Petr píše ve svém reportu, že v závodě to byl stres a adrenalin, tak to samé jsem prožíval já na občerstvovačce. Jak bylo v závodě hodně lidí v různých kategoriích, a ještě před občerstvovačkou se trasa spojovala s trasou Medium Fondo, tak jsem absolutně nevěděl, kdy Petr přijede. Na občerstvovačce se tlačilo spoustu lidí, takže to chvílemi byl boj o to si uchránit svou pozici. Nakonec jsem z dálky viděl Petra, který jak viděl děti v dresech, tak si vyjel na čelo a na dohodnutou stranu pro bidon. Nám to na rozdíl od ostatních vyšlo bez problému, protože kolem se válelo spoustu bidonů, které si ostatní závodníci nezvládli převzít. Přeci jenom to bylo ve velké rychlosti. Po předávce již spěcháme do cíle. Stavíme se cca 100 m před cíl a vyhlížíme Petra. 200 m před cílem je ostrá zatáčka na pravou ruku. A hned v první kategorii to část balíku projela rovně a spadla. Po chvíli se řití do cíle Petrův balík a opět pád. Bohužel tento pád zbrzdil i Petra, ale naštěstí se mu vyhnul. Bohužel ho to stálo hodně pozic (ve svém reportu píše cca pět, ale následně jsme viděli video a bylo to určitě podstatně více) a hlavně ztratil rychlost. Nicméně i přes to všechno dojel do cíle na skvělém 20. místě, a hlavně zdravý a celý! Spěcháme do cíle za Petrem, ze kterého ještě stříká adrenalin a sděluje nám své dojmy. A i od ostatních českých závodníků slyším, že to byl masakr. Pro Petra to byla určitě skvělá zkušenost. Takže to, proč jsme vážili cestu do dalekého Aalborgu, máme za sebou. Teď už nezbývá nic než opět nabalit dodávku a vydat se na cestu zpět. Tentokrát nemáme cestou zpět zarezervované žádné ubytování. Je mi jasné, že to na jeden zátah nedám. Takže kousek za Berlínem zastavuji, abych se trochu vyspal, jelikož všichni spali, tak ta chvíle byla trochu delší. Ještě jsme se stihli v pondělí dopoledne zastavit ve Wroclawi. A kolem třetí odpoledne vykládám Petra. Ještě musím vrátit dodávku a vyřídit papíry, takže já dorážím domů v šest večer. Mise Aalborg je za námi, pro každého to byla svým způsobem šichta, ale pro všechny to byla cenná zkušenost. Tak snad to nebylo naposled. Závěrem bych chtěl poděkovat Petrovi za skvělou reprezentaci a hlavně sponzorům, kteří nám tuto cestu umožnili: Prosolar s.r.o., Kareta s.r.o., Sýkora sportswear s.r.o. Děkuji.

Tomáš Dohnal

VÝSLEDKY
VIDEO - Start, pád, cíl (příspěvek 5.9.2024)